Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pro jistotu se odkopu hned na počátku. Melodický death metal v lásce nemám. Existuje jen několik výjimek a britští SYLOSIS jsou jednou z nich. Možná je to proto, že do výsledné slitiny přidávají poměrně mnoho ze starého pravověrného thrash metalu i mladšího progresivně orientovaného metalcoru. Možná díky nízkému věku sestavy má tvorba inspirovaná starým rychlým poctivě hoblovaným thrash a death metalem poměrně čerstvou příchuť. Aranžérsky košatá náruč obsahuje i okázalejší a pompézněji vyznívající aranže, ve kterých například bijí zvony, jinde zefektovaná kytara ledabyle rozfoukává hudební mlhu, akustika dodává oddechový čas nebo se tu a tam rozevřou klávesy na pozadí. Skladby hudebně mají svůj příběh.
"epický a košatý metalový strom s oldschoolovými kořeny a newschoolovými listy"
Doufejme, že sestava kolem zakladatele Joshe Middletona se konečně ustálila, neboť v této konstelaci to SYLOSIS šlape výtečně. Za dekádu existence kapelou prošlo více než deset lidí. Teprve před dvěma lety se rezignovalo na samostatného zpěváka a všechny vokály převzal Josh, který dokázal z dané situace vytěžit maximum a skvěle to dokáže prodat i živě. Jako hlavní mozek kapely přesně ví, kam chce dát jaký pěvecký výraz a dokáže ho tam i položit. Metalovou teorii skladby má plně pod kontrolou a velmi dobře zvládá i její praxi.Toto album má pevně ve svých rukách a svědčí mu to. Skladby hojně zasypává vyhrávkami a sóly jakoby ze staré školy, ale přece nemám pocit, že by v tom cokoliv zatuchalo nebo hnilo. SYLOSIS natočili nahrávku, která má oldschoolové kořeny a newschoolové listy. Největším neduhem alba je tak jen jeho zabijácká stopáž.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.